V životě je to často jako na houpačce.

Je prvního února a já vystupuji z auta před nemocnicí, kde mi mají vyndat z nožky všechen kovový materiál, který mi před třemi a půl roky zachránil malíček a zafixoval tříštivou zlomeninu kůstek chodidla.

Mnohá přechodová období v našich životech si vybíráme.

Když se zadívám směrem do svého dětství,
vidím babičku v celé její kráse.
Na zahrádce, jak opečovává záhonky s mrkví a hráškem.
A pak v kuchyni, jak nám připravuje oběd
a naslouchá našim dětským vyprávěním.
Před očima se mi ukazují obrazy poskládané z chvilek,
kdy mne babička učila vařit
a pečlivě a důkladně mi diktovala...

Bloudím si jen tak
nazdařbůh myšlenkami,
jdu cestou necestou,
vnímám všechny ty vůně
trávy, lesa, rozkvetlých kytek...
U nohou se loudá
náš horkem znavený chlupáč

Chci s vámi sdílet jeden pro mne kouzelný zážitek. Byl to vlastně takový rituál. Rituál dospělosti pro mou dceru Týnku. :) Už několik let v ní zrála touha nechat se vyzdobit tetováním. Postupně přišel nápad, že jí ho s mužem věnujeme jako dárek k jejím osmnáctinám.

Kráčím si loudavým krokem,
zepředu mne silně, ale příjemně ovívá vítr,
nebe ztmavlo až do odstínu šedé,
ze které když odebereš poslední kapičku bílé,
stane se černo černou
.
Nastavuji větru tvář. Ach, taková rozkoš. :)
Ve vzduchu je cítit napětí těsně před bouřkou
a zároveň různé vůně...
Bez, jasmín, než stihnu zavnímat a rozeznat další, jsou fuč...

Těsně předtím, než se zatáhlo nebe za závěsy z temně šedé a místy až stříbrně světélkující opony, jsme s mým mužem vyjeli na našich nových červených lanovkách na výlet. V plánu bylo něco přes 30km. S lanovkou, která každý terén i vele kopec promění jako mávnutím kouzelného proutku v rovný chodníček, to je brnkačka. Taková milá vyjížďka do lesů, luk...

Sněhová vločka Kamilka
lehce padá z nebe na zem
a šeptá směrem ke druhé vločce,
Cecilce,otázku:
"K čemu jsme, když hned roztajeme?"
Cecilka jemně pokrčí rameny,
do této chvíle ji nic takového nenapadlo,
jen si lehce poletovala vzduchem...
A na nic nemyslela....
Jen jí bylo prima...
"Nevím... " špitla směrem ke Kamilce....

Byla nebyla, na stráni hned vedle potoka, pod hromádkou spadaného listí z podzimu, žila stonožka. Každičký den, když chtěla vyrazit na procházku a pozdravit všechny své oblíbené sousedy, musela nasoukat svých 100 nožek do 100 ponožek a 100 botek.

Po delší době zasedám za volant...

Skládala jsem jeden dílek skládačky ke druhému...

a díky němu moje duše pláče a pláče.

Vděčnost má jednu paradoxní vlastnost...

Když se moje prababička Františka zamilovala,
byla doba,
kdy ženy v naší zemi
měly jen pár týdnů právo volit.

Co prvního vás napadne, když o sobě někdo řekne, že "na sobě pracuje"?

Vždy je to záležitost celostní, ale mám zkušenost, že každý malý krůček mého snažení udělal něco pro celek. Ať to byla strava, fyziologicky zdravý pohyb, nebo působení skrze mysl.